Menu Zprávy:

Od Ostravy ke Kladnu

FOIBOS - 25. 2. 00:00

Pouhých pět let: 1907 až 1911. Vznik nových divadel, jak jsme již poznamenali, vždycky souvisel s politickými a společenskými cíli jejich zakladatelů a zvláště od sklonku 19. století se stal součástí národnostních zápasů.

Podobně jako vídeňský ateliér F. Fellner & H. Helmer projektoval na českém území divadelní budovy především na objednávku německých kruhů, tak i vídeňský architekt Alexander Graf, jehož aktivita obohatila zdejší divadelní architekturu, pracoval zejména pro německé zadavatele. V Ostravě se od poloviny 19. století hrálo divadlo ve dvou víceúčelových sálech: čeští divadelníci ve svém Národním domě, němečtí v sále Německého domu. Když na začátku nového století rozhodly městské orgány, ovládané německou částí národnostně smíšeného města, o vybudování stálého městského divadla, bylo zřejmé, že půjde o německý podnik, a tak to i zůstalo. Zadavatelé měli nakonec k dispozici pouze dvě studie, z nichž dali přednost projektu Alexandra Grafa. Budova v novobarokní stylizaci s bohatě zdobeným exteriérem i interiérem a hlavně s vhodně rozčleněným divadelním prostorem byla otevřena v září 1907. Také v Ústí nad Labem byla soutěž na projekt nové divadelní budovy vypsána pouze pro architekty německé národnosti, také zde vyhrál Alexander Graf. (Soutěže se zúčastnil i ateliér Fellner & Helmer, zatímco v případě ostravského divadla byl ochoten pracovat jen na přímou objednávku.) Porota ocenila zejména Grafovo řešení hledištního interiéru. Ústecké divadlo přivítalo první diváky v září 1909.

Nacionální třenice provázely výstavbu divadla v Mladé Boleslavi. Když představitelé města dali přednost projektu z ateliéru Fellner & Helmer před návrhem českého architekta Antonína Balšánka, došlo k nikoli nevýznamné výjimce, neboť tito vídeňští architekti projektovali divadelní objekty na území Čech zejména v pohraničí. Rozhodnutí vyvolalo odpor českých odborníků i veřejnosti. Situaci posléze zkomplikovalo stanovisko, že stavba podle Fellnera a Helmera by nebyla dostatečně monumentální. Zastupitelstvo proto ještě vyzvalo české architekty Jana Kříženeckého a Emila Králíka, aby navrhli hlavní fasádu a vstupní partie interiéru. Mladoboleslavské divadlo, otevřené v listopadu 1909, je tedy společným dílem těchto čtyř tvůrců.

Vznik stálého divadla v Pardubicích procházel dlouhodobým vývojem, jehož počátky spadají do šedesátých let 19. století. Ze soutěže v devadesátých letech vyšly vítězně projekty Jindřicha Fialky a Antonína Balšánka. Úkolem městského inženýra Karla Kottena bylo oba projekty sloučit a přepracovat. Nicméně stále chyběly finanční prostředky, sbírky na pardubické divadlo se staly veřejnou záležitostí. Teprve začátkem roku 1904 městská rada objednala nové plány, a to od Antonína Balšánka. Třebaže Balšánek mohl použít hotové výsledky z nedávno odmítnutého mladoboleslavského návrhu, vypracoval pro pardubický záměr dvě projekční varianty, z nichž se jedna dočkala realizace. Představení byla zahájena v prosinci 1909.

Divadlo v Mostě se rovněž rodilo v podrážděném ovzduší národnostních svárů. I když mostecký Theaterverein (obvyklá instituce pro zřízení divadla v regionech s německy mluvícím obyvatelstvem) měl již k dispozici projekt z ateliéru Fellner & Helmer, městský výbor vypsal roku 1909 soutěž pro rakouské architekty německé národnosti. Kromě odměněných účastníků byl k práci vyzván i Alexander Graf, jehož návrh byl přijat a realizován. Divadlo bylo otevřeno v září 1911 a k jeho odstřelení došlo 1982.

Divadlo na Kladně, postavené v letech 1910 až 1911, nese zcela jiný autorský rukopis – geometrickou modernu. Jeho tvůrce Jaroslav Rössler nezapřel, že je žákem vynikajícího českého architekta Jana Kotěry.

Pokud během pouhých pěti let, od roku 1907 do roku 1911, vznikla nová divadla v šesti městech z dvaceti, která v této expozici zahrnující víc než jedenapůl století představujeme, zřejmě to nebyla náhoda. Možná právě vzedmutá hladina národnostních sporů hnala jak české, tak německé představitele příslušných měst k tomu, aby se v divadelních budovách identifikovali jako zakladatelé stánků, o jejichž kulturní, a tedy i nacionální hodnotě nemůže být pochyb. Avšak po pravdě řečeno: kdo se dnes ptá, zda to či ono divadlo postavili Češi nebo Němci žijící v českých zemích? Spíše si řekněme, že bez tehdejšího úsilí jedněch i druhých by byla česká kulturní mapa chudší a prázdnější.