Město Olomouc se může pochlubit mimořádně starou divadelní tradicí. První podchycené stopy máme již z druhé poloviny 15. století, kdy jezuité prováděli hry vážné i rozpustilé. V roce 1617 hrála v Olomouci anglická herecká skupina. Zásluhou jezuitů byla v roce 1664 sehrána hra o sv. Cyrilu a Metoději ve velkolepé výpravě se 175 účinkujícími. Roku 1693 žádají němečtí komedianti olomoucký magistrát, aby směli provozovat své „znamenité komedie“.

Město roku 1770 přikročilo ke stavbě samostatného „Královského městského a národního divadla“ v místě mezi Dolním náměstím a tzv. „Römerhofem“. „Královské divadlo“ bylo pronajímáno především německým kočujícím společnostem, ale hrálo se v něm i česky. Například r. 1815 hrála česká zpěvohra „Strašidlo ve mlýně“, později „Kníže na honbě“. Již roku 1815 se však usnesla městská rada o postavení velké reprezentační budovy na hlavním náměstí. Až roku 1827 ráznými zákroky olomouckého biskupa arcivévody Rudolfa, přítele a žáka L. van Beethovena (který k jeho ustavení olomouckým arcibiskupem složil velkolepou Missu solemnis), bylo dosaženo u dvora císařského rozhodnutí podle přání olomoucké veřejnosti a 3. října 1830 bylo nové divadlo (postavené dle návrhu vídeňského architekta J. Kornhäusela) slavnostně předáno veřejnosti.

19. března 1843 se zde poprvé hrálo česky - Klicperův „Divotvorný klobouk“. Česká představení pravidelně navštěvovali poslanci kroměřížského sněmu: Palacký, Havlíček, Trojan ad. Roku 1878 bylo městské divadlo poprvé propůjčeno české divadelní společnosti E. Zöllnerové. Také němečtí ředitelé stále častěji a častěji angažovali české umělce, avšak v roce 1882 bylo městské divadlo prohlášeno za výhradně německé. České divadelní produkce se na přelomu století přesunuly do tehdy nově postaveného Národního domu, v jehož prospěch věnovali výtěžky svých četných koncertů např. Dvořák, Fibich a Bendl.

Soubor německé opery v Olomouci měl vynikající úroveň a dokladem toho není zdaleka jen dirigentské působení Gustava Mahlera, ale Adolfa Čecha-Taussiga, prvního dirigenta Smetanovy Mé vlasti. Zdejší divadlo znamenalo pro četné sólisty odrazový můstek na velké německé a rakouské scény. Začínala zde Emilie Miková- Bennewitzová, fenomenální basista Emil Pollert, Eduard Haken, Marie Jedličková, která pod jménem Maria Jeritza byla považována celým hudebním světem za největší zpěvačku první poloviny století. 1. září 1920 slavnostní fanfáry Smetanovy Libuše oznamovaly, že divadlo se stalo českým, i když německé soubory tu působily 2 měsíce v každé divadelní sezóně. Za druhé světové války bylo nutno pro české divadlo adaptovat bývalou orlovnu v Hodolanech, která byla po válce věnována zpěvohře.

Ve Velkém divadle v letech 1940 - 41 proběhla rekonstrukce dle plánů olomouckého absolventa mnichovské techniky Karl Fischera, z r. 1976 je nový velký lustr a roku 1992 byla dokončena velká renovace elektrické sítě, divadlo bylo vybaveno novými sedadly a velice nákladnou japonskou audiovizuální technikou.

Antonín Drašar dovedl v krátké době divadlo mezi nejlepší mimopražské umělecké ústavy, když svěřil vedení opery mladému nadějnému dirigentu Karlu Nedbalovi, synovci slavného skladatele a světového dirigenta. Karel Nedbal vzbudil pravý úžas v umělecky tak zhýčkaném městě, jakým byla Vídeň. Olomoucká opera zde roku 1924 provedla cyklus jevištních děl B. Smetany. Obdivoval a inscenoval dílo Richarda Strausse, Meyerbeera, Wolf-Ferrariho, Wagnera či Verdiho. Pozornost byla ale věnována i české soudobé tvorbě, zejména dílu Leoše Janáčka. V činohře působili mladý E. F. Burian i František Salzer a kvalitní herci - Frýdová, Kurandová, Korbelář, Vnouček, Gollová.

Opereta uvedla všechna díla Lehárova, Oskara Strause i olomouckého rodáka Falla. Další mimořádná éra opery je spojena se jménem Adolfa Hellera. V Olomouci zazněl Roussel, Šostakovič, Respighi, Ravel či Zemlinský.

Po druhé světové válce vedl operu skladatel Iša Krejčí. Po jeho odchodu do Prahy nastoupil do vedení opery dosavadní Chalabalův asistent Zdeněk Košler, dirigent s naprosto fenomenálními sluchovými i paměťovými dispozicemi. Čerstvý absolutní vítěz mezinárodní dirigentské soutěže v Besanconu vybudoval v Olomouci vynikající epochu zejména po stránce reprodukční. Jeho provedení Mozartových oper je pokládáno dodnes za ojedinělé a vzorové, ale uváděl i opery Janáčkovy a Bartókova Modrovouse. Činohru zdobili režiséři Karela Jernek, Jaromír Pleskot, Karel Novák.

Diváci tak mohli vidět dodnes vzpomínané Pleskotovy shakespearovské inscenace (např. Othella s J. Bekem), na které pak navázal i v Národním divadle, Topolův Konec masopustu v režii Otomara Krejčí a další. Také později mnoho celostátně uznávaných herců prošlo Olomoucí, např. I. Racek, S. Budínová, V. Chramostová, L. Pospíšilová, R. Brzobohatý, A. Švehlík, M. Riehs, Zd. Ornest, Sv. Matyáš, J. Raušer, Š. Bulejko.

Stanislav Regala objevoval pro Olomouc muzikálový žánr. Pavel Pokorný opět věnoval hlavní pozornost především nevšední a na menší scénu odvážné dramaturgii. Olomouc tak mohla shlédnout Hindemitha, Monteverdiho, Honeggera. Podobně si počínal i jeho následovník Reginald Kefer. Za jeho vedení zazněly opery Wagnerovy, Gershwinovy, Straussovy, v českých i světových premiérách pak dílo M. Vacka, E. Tambergra, S. Slonimského, J. Pauera, J. Štěpánka, J. Klusáka. Mnoho příležitostí dostávali mladí zpěváci, a tak se olomoucká opera stala odrazovým můstkem pro L. M. Vodičku, I. Žižlavskou, Evu Dřízgovou, J. Kubíka, R. Haana, M. Tkadlčíkovou-Haan, Jiřího Sulženka, Jiřího Kalendovského nebo první dámu vídeňské Státní opery Lubicu Orgonášovou.

Po roce 1989 dochází k redukci provozu na jednu centrální scénu a toto personální sjednocení pod jednu střechu přineslo prudké zvýšení kvality jednotlivých představení. Operní produkce mohla sáhnout i po těch největších titulech. Představení jako Verdiho Maškarní ples a Aida, Dvořákova Rusalka, Donizettiho Lucia, Janáčkova Její pastorkyňa a další zněla nejen na domácím jevišti, ale sbírala ceny i na pražských operních festivalech a některá z nich úspěšně reprezentovala Moravské divadlo na scénách Rakouska, Německa a Švýcarska. Mozartův Idomeneo získal Cenu Thalie v Praze za nejlepší inscenaci roku. Macurovo provedení Brittenova Válečného requiem bylo až neuvěřitelně skvělou ukázkou koncertních možností olomouckého operního ansámblu.

Operní soubor vedla dlouholetá úspěšná sólistka operního a operetního souboru L. Machytková. Spolupracovala s předními českými režiséry, např. Z. Kaločem, L. Štrosem, V. Věžníkem, M. Tarantem. Z úspěšných představení té doby nutno jmenovat alespoň Macbetha, Prodanou nevěstu, Příhody lišky Bystroušky a Nabucca. Na tuto tradici navázal současný soubor opery a operety pod vedením Miloslava Oswalda. U činohry cestu vzhůru znamenala éra Petera Gábora s impozantním projektem uvedení obou dílů Goethova Fausta i Kačerovou inscenací Ifigenie v Aulidě. Vedení Václava Klemense přineslo krásná představení Nemocnice na pokraji zkázy, Romeo a Julie a hlavně inscenaci Skapinových šibalství. Současným uměleckým šéfem je Michael Tarant. Strmý vzestup kvality od listopadu 1989 prokazuje baletní soubor, zpočátku pod vedením Kateřiny Pelzerová, dlouhou dobu pod vedením Jiřího Sekaniny, který vykonával současně i funkci dramaturga, pedagoga a baletního mistra, nyní je veden Robertem Baloghem. Pracuje s četnými zahraničními umělci (Vasilij Medveděv, Serge Manguette). Významná je i spolupráce s mladou generací českých choreografů.

činoherní repertoár

Ken Ludwig: SHAKESPEARE V HOLLYWOODU
Terry Pratchett, Stephen Briggs: MUŽI VE ZBRANI
Oscar Wilde: JAK JE DŮLEŽITÉ MÍTI FILIPA
Jan Procházka, Lenka Procházková: UCHO
Peter Kováčik: HOSTINEC U ZELENÉHO STROMU
Robin Hawdon: ÚŽASNÁ SVATBA
Arnošt Goldflam: DOMA U HITLERŮ
Roman Groszmann, Jan Šotkovský: JAK SE HOVNIVÁL CHTĚL STÁT MOTÝLEM
Ota Pavel: DOHRÁNO S OTOU PAVLEM
Georges Feydeau: DÁMSKÝ KREJČÍ
Rostislav Pospíšil: PINDÍCI A MODRÝ KOCOUR

podrobnější informace o repertoáru zde

kde divadlo najdete

tř. Svobody 33, Olomouc zobrazit na mapě
W: www.moravskedivadlo.cz