Další snahy o zřízení divadla, které se objevily bezprostředně po osvobození, vyvrcholily 14. srpna 1946 založením profesionálního divadla pod názvem Divadlo pracujících, které se stalo součástí n.p. Baťa, jako jeho kulturní zařízení. Stálá scéna byla slavnostně otevřena 17. září 1946 v budově adaptovaného Komorního kina (dnešní Malá scéna) inscenací Drdových Hrátek s čertem. Už během první sezony 1946/47 přichází do Zlína mimo jiné herci Jiří Adamíra, Věra Kubánková, Josef Langmiler, Jaroslav Moučka, Ilja Prachař, Otto Šimánek a Vítězslav Vejražka. K nim pak během padesátých let přibývá řada dalších významných hereckých osobností jako Marie Rovenská, Valerie Kaplanová, Božena Böhmová, Václav Babka, Bohuš Pastorek, František Řehák a v roce 1959 Jan Libíček. Pro většinu z nich se angažmá v našem divadle stalo skvělým startovacím můstkem pro kariéru v pražských divadlech. V této době a zvláště pak v šedesátých letech dokázala dramaturgie společně s inscenátory vytvořit pestrý repertoár otevírající se světu, který byl odměněn velkým nárůstem návštěvnosti. Následně se podařilo řešit další velký problém zlínského divadelnictví, kterým byla provizorní scéna v adaptovaném kině. Po dlouhých dohadech byla v roce 1959 vyhlášena soutěž na projekt nové divadelní budovy, z níž jako vítěz vyšel návrh architektů Miroslava a Karla Řepových, který pak zpracoval tým pod vedením Františka Rozhona.

Nová budova byla slavnostně otevřena 11. listopadu 1967 premiérou hry Mahenova Jánošíka v režii Karla Pokorného, v titulní roli s Miroslavem Moravcem. Herecký soubor zdobila jména: Zdeněk Hradilák, Věra Nováková, Vladuna Polanská, Dana Klášterecká, Hynek Kubasta, Steva Maršálek, Gustav Opočenský, Stanislav Tříska, Karel Semerád, Jana Hliňáková, Jarmila Doležalová, Eva Matalová, Jiří Maršálek, Miloš Vosmanský, Zdeněk Vašek a řada dalších. V nové, opravdu velkoryse pojaté budově vznikla menší scéna Divadla pracujících nazvaná Divadélko v klubu, které zahájilo svou činnost o pár dní později - 25. listopadu premiérou inscenace Román služky v režii Václava Beránka.

Od roku 1967 se začala datovat nejen historie nové budovy, ale také zcela nové dějiny divadelnictví ve Zlíně. V Divadle pracujících jako by zavládl nový duch a v čele tohoto procesu stáli umělecký šéf Karel Pokorný a dramaturg Otakar Roubínek. Následkem represivních opatření po roce 1968 byli z vedení divadla odvoláni, slibný vývoj divadla nebyl zcela narušen ani v období normalizace. Během sedmdesátých let přišla do Zlína celá řada umělců, kteří pozvedli zdejší scénu na nebývalou úroveň. Z iniciativy nového ředitele Miloše Slavíka nastoupil do angažmá v roce 1971 režisér Alois Hajda a budoucí opora hereckého souboru Roman Mecnarowski. O rok později přišli dramaturgové Miroslav Plešák a Lidmila Kraváková. Tomuto týmu se brzy podařilo získat řadu nových opor hereckého souboru, jako byli například Marcela Večeřová, Jana Tomečková, Jan Honsa, Ondřej Mikulášek, Pavel Leicman, Antonín Navrátil, Vlasta Mecnarowská, Jiří Holeček a mnoho dalších. Ve stejném roce začala rovněž premiérou Kragovy Balady o Hilébii spolupráce s utajeným dramaturgem Ludvíkem Kunderou. Brzy se dostavily první úspěchy. Roku 1973 hostovalo divadlo s inscenací Brechtovy hry Muž jako muž na festivalu Berliner Festtage. Brechtovské a shakespearovské inscenace se pak staly základem Hajdovy éry v Divadle pracujících.

Na počátku osmdesátých let vystřídali Aloise Hajdu režiséři Miloš Hynšt a Ivan Balaďa. Díky jejich skvělé práci si divadlo udržovalo význam přesahující hranice zlínského regionu. V této době se poprvé ve Zlíně objevila nám dnes již dobře známá jména, jako například: Helena Čermáková, Milena Marcilisová, Pavel Majkus, Luděk Randár, Rostislav Marek, Miloslav Mejzlík a Dušan Sitek.

V roce 1989 byla provedena rekonstrukce Velkého sálu. Náhradní prostor, divadelní sál pro 100 diváků, byl pojmenován Studio G. Z něj se později stalo Studio Z, třetí scéna zlínského divadla. Velkou změnou porevolučních dní bylo přejmenování zlínské scény na Městské divadlo Zlín, jehož zřizovatelem se stalo Statutární město Zlín. V letech 1990 - 2002 se na postu uměleckého šéfa postupně vystřídali Stanislav Tříska, Josef Morávek, Petr Veselý a Silvester Lavrík. Na počátku devadesátých let byla rovněž založena tradice mezinárodního divadelního festivalu Setkání-Stretnutie, zachycující tvorbu českých a slovenských divadel. Jeho první ročník se konal v roce 1991. Od roku 1999 je festival jako jediný v České i Slovenské republice orientován na první provedení dramatických novinek a nových adaptací divadelních textů. I v nové době dokázalo naše divadlo navázat na své předchozí úspěchy. V této době byl například realizován velmi úspěšný muzikál Frankenstein a v roce 1995 inscenace Osm a půl (a půl) s Boleslavem Polívkou v hlavní roli a v režii J. A. Pitínského. Tento talentovaný režisér se na zlínskou scénu vrátil v roce 1996, kdy nastudoval hru Gabriely Preissové Její pastorkyňa, která získala „Zlomenou závoru“, hlavní cenu udělovanou na těšínském festivalu Na hranici.

Na podzim roku 1999 byla poprvé vyhlášena anketa Aplaus, v níž se mohou diváci zlínské scény vyjádřit k výkonům uměleckého souboru. V prosinci stejného roku byla rovněž založena tradice minifestivalu Naráz, který je interní přehlídkou inscenací Městského divadla. Helena Čermáková obdržela ocenění v podobě Ceny Thálie za roli Júdit ve stejnojmenné inscenaci. O dva roky později získal stejné ocenění, tentokrát za celoživotní mistrovství v oboru činohra, dlouholetý člen hereckého souboru zlínského divadla Lubor Tokoš. V roce 2000 vznikly ve Zlíně pod režijním vedením J. A. Pitínského inscenace Dialogy Karmelitek a Třináct písní, které byly spolu s přestavením Everyman v režii Petra Štindla nominovány na cenu Alfréda Radoka. Pitínského Dialogy karmelitek byly dále nominovány za nejlepší ženský herecký výkon (Helena Čermáková za roli Matky Marie od Vtělení) a za hudbu (Petr Hromádka). Za povšimnutí jistě stojí i řada dalších inscenací jako například Tři sestry II. v režii Petra Štindla a Tři sestry v režii Dodo Gombára, které byly nominovány na stejné ocenění v roce 2002.

Divadelní směřování Městského divadla se dále profilovalo pod vedením ředitele Antonína Sobka a uměleckého šéfa Miroslava Plešáka. Muzikál Šumař na střeše v režii Doda Gombára se stal událostí sezony 2003/2004. Inscenace režiséra J. A. Pitínského Hotel Viktoria byla vázána s atmosférou válečného Zlína. Úspěšný návrat zaznamenal také Ivan Balaďa, zejména inscenací hry Briana Friela Tanec na konci léta. Od sezony 2004/2005 se stal kmenovým režisérem divadla Pavel Šimák, který se výrazně prosadil již svými prvními inscenacemi ve stálém angažmá - Našimi furianty a scénickou fantazií na motivy slavného Stendhalova románu Červený a černý. Současným ředitelem Městského divadla je Petr Michálek, jako umělecký šéf a režisér zde působí Petr Veselý.

repertoár

Velký sál
Miloš Macourek: OPICE ŽOFKA
Carlo Goldoni: SLUHA DVOU PÁNŮ
Lars von Trier: KDO JE TADY ŘEDITEL?
Anton Pavlovič Čechov: STRÝČEK VÁŇA
Nikolaj Vasiljevič Gogol: ŽENITBA
Karel Čapek: VĚC MAKROPULOS
Vlastimil Peška: ČUČUDEJSKÉ POHÁDKY
Jean Giraudoux: ONDINA
Jeffrey Hatcher: KRÁSA NA SCÉNĚ
István Örkény: KOČIČÍ HRA
Jiří Křižan: JE TŘEBA ZABÍT SEKALA

Studio Z
Jozef Krasula, texty Voskovce a Wericha: KDYŽ UŽ ČLOVĚK JEDNOU JE...
Janka Ryšánek Schmiedtová: FRIDY KAHLO
Vasilij Sigarev: RUSKÉ LOTO
Paul Pörtner: SPLAŠENÉ NŮŽKY
Rostislav Pospíšil: JAK SI SPOLU HRÁLI

Divadélko v klubu
Karel Semerád: MADAM PIAF
Jakub Nvota (s přispěním M. Doleželové a V. Fekara): SRDCE KRÁSNÉ SLIVOVICE PLNÉ!
Karel Semerád: PO STOPÁCH CASANOVY

podrobnější informace o repertoáru zde

kde divadlo najdete

Třída T. Bati 4091/32, Zlín zobrazit na mapě
W: www.divadlo.zlin.cz