V područí tohoto divadla setrvalo ČS, jehož působištěm bylo někdejší Divadlo hudby, do konce roku 1992. První fáze navazovala na tvorbu Kladivadla charakteristickými parodiemi na pomezí divadla a kabaretu.

Od března roku 1972 se stal uměleckým šéfem režisér J. Chundela a název se změnil na Činoherní studio mladých. Počátkem sezóny 1972/73 byl soubor podstatně rozšířen a název zkrácen na Činoherní studio. Novou koncepci charakterizoval výrazný příklon k činohernímu divadlu. Vynalézavá dramaturgie se orientovala na nehrané autory a na málo známá díla klasiků. Soubor posílili herci z brněnského Divadla na provázku - J. Bartoška, K. Heřmánek, P. Zedníček a Z. Dušek. Chundela do ČS přivedl řadu výrazných, normalizačním režimem většinou potlačovaných režijních osobností a přizval ke spolupráci zakazované autory, jejichž překlady a adaptace tu byly uváděny pod krycími jmény. Za jeho éry v ČS pohostinsky režíroval E. Schorm. Dále tu hostovali režiséři I. Balaďa, A. Hajda, J. Herz. V překladu J. Topola byla uvedena Volodinova hra Pět večerů /1972/ a Syngeova Drátenická svatba a Stinné údolí /1973/.

Nedostatek původních her odpovídajících představám ČS nahrazovaly adaptace prozaických předloh /Gončarov, Smetana: Oblomov, r: J. Chundela, 1974; Páral, Schorm: Profesionální žena, r: E. Schorm, 1975/ a divadelní montáže O. Roubínka, který s ČS neoficiálně spolupracoval jako dramaturg. Během tříleté Chundelovy éry se experimentující ČS přiřadilo ke generačním studiovým scénám 70. let, aniž však plně sdílelo jejich programový postulát autorského divadla.

Po Chundelově odchodu do Divadla Na zábradlí /1975/ se stal uměleckým šéfem režisér I. Rajmont. Jeho nástupní režie Diderotova Jakuba Fatalisty v dramatizaci M. Kundery podepsané E. Schormem /1975, hráno až do 1989, 223x/, naznačila modifikaci dosavadního programu v diferencovanějším rozvíjení tragikomické grotesky v návaznosti na část předchozí tvorby, reprezentovanou inscenacemi E. Schorma. Rovněž režie krátce angažovaného J. Vostrého obohacovaly herecké postupy. Vostrý působil neoficiálně také jako dramaturg. ČS zůstalo otevřeno významným režisérům: J. Grossmanovi, I. Balaďovi, J. Kačerovi. ČS nalezlo i své autory. Nejprve A. Koenigsmarka, poté se jím stal K. Steigerwald. Obraz úpadku, zmaru a negace, vyrůstající z prožitku soudobého společenského marasmu, dával tvorbě ČS opoziční ráz. Scénograficky se na inscenačním stylu na tlumočení obsahové výpovědi účinně podíleli především J. Malina a I. Žídek. Do hereckého souboru byli postupně angažováni např. L. Suchařípa, J. Hrušínský, J. Schmitzer, V. Kratina, P. Rímský, K. Burianová-Rajmontová, M. Šplechtová. Za Rajmontova vedení bylo ČS jedním z živých ohnisek uměleckého dění v umrtveném českém divadelnictví druhé poloviny 70. a počátku 80. let.

Po Rajmontově odchodu /1983/ se často střídali umělečtí šéfové. Proměnil se i soubor. Nechyběla dramaturgická iniciativa ani ambiciózní režie, ale ucelená poetika se začala vytrácet. Až novému uměleckému šéfovi P. Poledňákovi se podařilo dát ČS nový impuls. S jeho příchodem se obměnil ansámbl /např. I. Chýlková, K. Roden/, dramaturgem se stal V. Beránek. Ke spolupráci byli přizváni mladí režiséři, kteří vtiskli ČS pečeť generačního názoru. Ztráta opozičně politického smyslu divadla po převratu roku 1989 se i v ČS projevila příklonem k zábavnému programu a dramaturgickým hledáním. Na konci roku 1992 bylo ČS vyvázáno ze svazku se Státním divadlem, od roku 1993 je samostatným subjektem. Bezmála celý kolektiv v čele s Poledňákem přešel od sez. 1993/94 do MDP, kde obsadil divadlo Rokoko.

Do ČS nastoupil téměř celý absolventský ročník DAMU: režiséři M. Lang, J. Pokorný /umělecký šéf/, dramaturgyně M. Bláhová a L. Havlíková, herci E. Lehotská, K. Pollertová-Trojanová, V. Pospíšilová, V. Rašťáková, R. Jašków, T. Krejčíř, T. Pavelka, M. Sitta, J. Šmíd. Z původního ansámblu zůstala J. Juklová. Ředitelem se stal původně amatérský herec J. A. Haidler, uplatňující se i jako překladatel. Nový soubor tu obnovil své absolventské inscenace a pokračoval sondováním generačně blízkých témat. Vznikají zde autorské opusy M. Bláhové, L. Havlíkové a J. Pokorného.

Inscenační poetiku výtvarně spoluurčují zejména K. Čulíková, Z. Krejzková, P. Matásek a P. B. Novák. Soubor se obměnil: řada členů odešla do pražských angažmá /např. režisér Lang/, přibyli režisér D. Czesany /od roku 1997 umělecký šéf/ a herci J. Andělová, N. Drabiščáková, J. Prosperi, L. Roznětínská, M. Vítů, J. Bidlas, M. Finger, H. Chmelař, J. Lepšík, R. Zach.

Činoherní studio získalo v roce 2000 Cenu A. Radoka DIVADLO ROKU.

V lednu 2005 se stala uměleckou šéfkou a kmenovou režisérkou ČS mladá režisérka Natália Deáková, od října 2006 je uměleckým šéfem Vladimír Čepek. Dramaturgyní studia je Johana Součková, od roku 2005 patří k tvůrčímu týmu také režisér Filip Nuckolls.

Záplavy v létě 2002 divadlo postihly velmi těžce: až do znovuotevření rekonstruované budovy v listopadu 2004 se hrálo v prostorách ústecké Setuzy.

repertoár

2521 - představení na motivy románu Briana W. Aldisse: Nonstop
Jan Tichý: 32 HODIN MEZI PSEM A VLKEM
Ingrid Lausund: BENEFICE - ZACHRAŇ SVÉHO AFRIČANA
Petr Kolečko: BOHOVÉ HOKEJ NEHRAJÍ
Josef Holub: ČERVENÝ NEPOMUK
Federico Garcia Lorca: DŮM BERNARDY ALBY
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: IDIOT?
Paula Vogel: JAK JSEM SE UČILA ŘÍDIT
Chuck Palahniuk: KLUB RVÁČŮ
Johanna Kaptein: LÁSKA PRÁCE, LÁSKA PRÁCE
Torsten Buchsteiner: NORDOST
Václav Matoušek: OBHAJOBA
Ladislav Fuks, Jaroslav Achab Haidler: PAN THEODOR MUNDSTOCK
Anton Pavlovič Čechov: RACEK
Filip Nuckolls: RUDOLF HÖSS
František Marek: SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKŮ
Matúš Bukovčan: SPIKNUTÍ
Jaroslav Rudiš, Petr Pýcha: STRANGE LOVE
Johann Wolfgang von Goethe: UTRPENÍ MLADÉHO WERTHERA

podrobnější informace o repertoáru zde

kde divadlo najdete

Varšavská 767, Ústí nad Labem zobrazit na mapě
W: www.cinoherak.cz